Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ian Fleming

 

Ian Lancaster Fleming ( 28. květen 1904 - 12. srpen 1964) byl námořní důstojník, novinář, bankovní úředník a po dobu druhé světové války pobočník šéfa tajné služby v britském námořnictvu. Nejznámější je ale jako tvůrce Jamese Bonda.

Život

 

Obrazek

 

 

Ian pocházel ze známé, vážené a dosti bohaté rodiny. Jeho děda byl puritánský Skot a známý bankéř. Otec, plukovník Valentine Fleming, padl na frontě roku 1917 a nekrolog do Timesů za tohoto vojáka a člena parlamentu psal sir Winston Churchill.

 

První životní úspěch ale zaznamenal ve sportu. Studoval elitní školu Eton, kde nebyl sice dobrým studentem, ale dva roky po sobě tam byl mistrem v lehké atletice. Jeho rekordní výkon ve skoku do dálky z roku 1926 byl dlouhé roky nepřekonaný. Byl vysoký, štíhlý a uzavřený mladík. Při fotbale si zlomil nos, ale po operaci ho měl zase rovný. Žárlil na diplomatickou kariéru svého staršího bratra, ale oba dva syny matka nemohla v kariéře diplomata podporovat. Naučil se však dobře francouzsky, německy a rusky a po studiu se vrhl na novinářství. Z té doby měl i Stalinův dopis s vlastnoručním podpisem. Byl totiž v roce 1933 jako dopisovatel agentury Reuters v Moskvě na procese s britskými inženýry obžalovanými ze špionáže a požádal Stalina o interview. Stalin ho sice odmítl, ale velmi zdvořile a vlastnoručně podepsaným dopisem.

 

Na podzim pak odešel pracovat pro Reuters do Šanghaje. V žurnalistice měl otevřenou velkou budoucnost. Po dvou letech mu ale banka Gull and Co nabídla místo, které obvykle dostávali osvědčení padesátiletí zaměstnanci. Místo přijal, přestože ho novinařina bavila, vzrušovala a uspokojovala

 

Flemingova inspirace pro Jamese Bonda

Ian Fleming vymyslel postavu Jamese Bonda během dovolené ve svém jamajském sídle Zlaté oko (Golden Eye - později název pro jeden z filmů) v únoru 1952. Bond získal svoje jméno po americkém ornitologoviJamesi Bondovi, expertovi na karibské ptáky a autorovi publikace Ptáci Západní Indie (Birds of the West Indies); jakožto horlivý pozorovatel ptáků měl i Fleming na tomto svém sídle kopii této publikace. Ve 20. bondovce Dnes neumírej se James Bond při setkání s Halle Berry vydává právě za ornitologa.

Fleming sám popsal vznik jména takto: "Chtěl jsem co nejjednodušší, jednotvárně a prostě znějící jméno, které jsem mohl najít, a 'James Bond' zněl lépe než cokoli jiného. Kolem něj se stane řada zvláštních událostí, ale on bude neutrální anonymní postavou a tupým nástrojem ovládaným ministerstvy."

Mezi novináři se nicméně spekulovalo o nějakém reálném agentovi, po němž mohl být James Bond pojmenován. Ačkoliv se dotyční agenti Bondovi podobají, Fleming ani jeho životopisci, jako John Pearson či Andrew Lycett, je jako inspiraci pro Bonda ve svých dílech nepotvrdili.

 

Pobočník ředitele tajné služby

 

V květnu roku 1939 dostal mladý bankovní úředník Ian Fleming pozvání na schůzku v starobylém a vznešeném hotelu Carlton v Londýně. Díky klidnému prostředí, diskrétní obsluze a vynikající kuchyni a vinnému sklípku se Fleming na ten rozhovor velmi těšil. Nemohl však tušit, že mu od základu změní život. Na schůzku ho totiž pozval kontradmirál John Godfrey, který hledal pobočníka a pro tip zašel k svému příteli, řediteli Anglické banky. Fleming, mimochodem i absolvent námořnické důstojnické školy, bystrý a dravý novinář s rozsáhlými jazykovými znalostmi, navíc z dobré rodiny, byl podle obou ideální kandidát na toto místo. Admirál Godfrey byl totiž začátkem roku jmenovaný ředitelem tajné služby britského námořnictva. Fleming místo přijal a začal svůj čas dělit mezi banku a kontrašpionáž. Dopoledne u pánů Rowa a Pitmana a odpoledne na Admiralitě, kde vstupoval do dveří označených číslem 39. Nacházely se tam tajné zprávy o německé výzbroji, kapitánech ponorek, přístavních pracích v Kielu, shromažďovaly se tam podklady pro bombardování Hamburku. Fleming tehdy kouřil 70 cigaret denně.

 

Jeho spolupracovník z čísla 39, Edward Merret, k tomu podotkl: Ian byl stejný „požírač papíru“ jako my všichni v Admiralitě. Válka pro něj znamenala trápení, pot a slzy, ale ne bezprostředně krev.

 

Fleming musel také vyhodnocovat různé bláznivé návrhy na obranu britských ostrovů (vyskytl se například nápad loďmi přivléct arktické ledovce, opevnit je a rozmístit okolo pobřeží jako hráz proti invazi). Po tu dobu přicházel do kontaktu s oddělením MI 6 a s jeho šestou sekcí zvanou Secret service, s oddělením MI 5, podřízeným Ministerstvu zahraničních věcí a s kanceláří Speciálních organizací, která se zabývala vysíláním parašutistů do německého týlu. Získal tak značný přehled o organizaci a zákulisí špionážní a kontrašpionážní služby. Brzy byl povýšený z námořního poručíka na korvetního kapitána.

 

Laboratoře FBI

 

V červnu 1941 doprovázel Fleming admirála Godfreye do USA. Šlo o dost choulostivou cestu. Spojené státy ještě nebyly ve válce a britská vláda chtěla navázat pokud možno úzkou spolupráci obou tajných služeb. Ředitel FBI Hoover se s touto misí odmítl oficiálně setkat. Dal však rozkaz, aby jim podrobně ukázali laboratoře, archivy, podzemní střelnice a učebny americké tajné služby. Tyto Flemingovy zážitky označují literární historikové jako jeden z podnětů pro pozdější zrod Jamese Bonda.

 

Hlavním spojovacím článkem pro britskou delegaci byl kanadský milionář W. Stephenson, organizátor a sponzor rozsáhlé diverzní sítě namířené proti Německu. Jeho koordinační místnost na třicátém šestém poschodí byla Flemingovi plně k dispozici. Oba muži se brzy spřátelili. Fleming se Stephensonovými muži zúčastnil krádeže, ofocení a včasného vrácení japonských diplomatických kódů, studoval Stephensonovy metody diverze. Tento pán si například v Kanadě zřídil pracoviště, které dokázalo napodobit jakýkoli psací stroj na světe i s drobnými vadami v jednotlivých úderech a úspěšně vyráběl nepravé spisy. Od falešných pasů až po štábní rozkazy.

 

I díky Stephensonově pomoci Godfreyova mise úspěšně pokračovala a skončila uzavřením smlouvy mezi USA a Velkou Británií o zřízení koordinační zpravodajské kanceláře. Text této smlouvy vypracoval Fleming za dva dni pobytu ve Washingtonu odkud si přivezl dáreček od generála Donovana, krásný Colt 38 s vyrytým nápisem Pro zvláštní služby.

 

Špionážní škola u jezera

 

Stephenson měl v Oshawe u jezera Ontario překrásné a osamělé soukromé sídlo. Ale nebyl to jen milionářsky zámek, ale i jedna z nejlépe organizovaných špionážních škol na světě. Fleming s potěšením přijal Stephensonovo pozvání a přišel na studijní pobyt do Oshawy.

 

Instruktorem střelby tam byl známy americký pistolník Murphy, učitelem karate plukovník Wallace a aj na ostatní odbory samí prvotřídní specialisté. Fleming sledoval jednak metodiku výuky, aby získal nové zkušenosti pro výcvik v Anglii a kromě toho si školu zkusil i jako žák. Stephenson o něm později prohlásil, že patřil k nejtalentovanějším žákům školy. Perfektně například v noci zneškodnil několik plavajících min a sám pod vodnou hladinou připevnil nálož k „nepřátelské“ lodi a stačil se vzdálit, než loď vybuchla. Anebo byla celá torontská policie uvedená do pohotovosti a skupina pěti žáků dostala za úkol „vyhodit do povětří“ městskou elektrárnu. Čtveřice žáků se nechala najmout v uhelných skladech, dva jeli jako řidiči a dva pod uhlím spolu s „náložemi“. Při vstupní kontrole byli pochytáni. Fleming pracoval samostatně. Přišel (po telefonickém ohlášení) jako britský inženýr, který měl něco dohodnout s ředitelem podniku. Jako návštěva k řediteli byl o něco méně kontrolován, podařilo se mu na chvíli zbavit doprovodu a umístnit bombu z aktovky na elektrárenském dispečinku. Kdyby bomba skutečně vybuchla (samozřejmě jen zazvonila), bylo by Toronto bez elektřiny.

 

Stephensonova škola u jezera ukázala Flemingovi nejen celou řadu špionážních triků, ale podnítila i jeho fantazii. Posloužila mu jako odrazový můstek pro vymýšlení vlastních akcí během války a později mu pomohla vytvořit typ agenta 007. Hrdinu v podstatě romantického, bezohledného až k sadizmu a chladného jako tasený nůž. Navíc získala podnět jeho technická představivost, s kterou vytvářel technické špionážní hračky pro svého agenta.

 

Útočná sekce č. 30

 

Po návratu z Kanady se Ian Fleming začal zajímat o Ottu Skorzenyho, profesionálního esesáckého hrdlořeza první třídy. Bylo to ještě dlouho před tím, než Skorzeny osvobodil Mussoliniho ze zajetí (Zajímavé je, že tento pán, dlouho po válce spokojeně žijící v Španělsku, dal jeden z podnětů ne jen k Flemingovým dílům, ale i k Mňačkově knize Smrt si říká Engelchen a k jejímu filmovému přepisu režisérů Kadára a Klose). Fleming zjistil, že nacisti s první vlnou parašutistů při dobývaní Kréty "vysypali" i Skorzenyho komando, které do bojů přímo nezasáhlo, ale projevilo zájem o britské štáby v Maleme a Heraklione. Šlo jim zřejmě o ukořistění co možná najvíce tajných materiálů: map, rozkazů, šifer a seznamů. Akce byla poměrně úspěšná. Byla to první úderná akce špionážní skupiny v Druhé světové válce.

 

Fleming okamžitě rozpoznal její důležitost a navrhl admirálovi Godfreyovi, aby zaútočili stejnou zbraní. Tak byla na Flemingův návrh a pod jeho vedením při Admiralitě zřízená sekce č. 30, jedna z nejzajímavějších malých a téměř soukromých armád této světové války.

 

Do první akce se hlásil i sám Fleming, ale admirál ho nepustil. Naštěstí. Útok se totiž nepodařil a deset mužů bylo zabitých. Mohlo to znamenat ztrátu a likvidaci oddílu, ale Fleming se nevzdal a znásobil náročnost výcviku a přípravu akcií. V listopadu 1942 se vylodila větší skupina jeho mužů u Siddi Ferruelu v Alžírsku, úspěšně pronikla do štábu italského válečného námořnictva a přinesla odtud co se dalo. Byli to pro Admiralitu materiály nesmírně cenné a Sekce 30 získala uznání. Rozšířila se, dostala vlastní transportní prostředky a přednost při vyzbrojovaní.

 

Při jedné z dalších akcií „vyfoukli“ flemingovci Italům plán minových polí a pobřežní obrany Sicílie. Při následné invazi zachránila tato skutečnost životy tisícům britských a amerických vojáků.

 

Fleming sestavoval seznam objektů, které „stojí za návštěvu“. Od norského Trondheimu, kde Němci zkoušeli nové magnetické miny, až po odpalovací rampy V 1. Při invazi do Normandie organizoval útok na Arromanches, kde měli nacisti největší radarovou stanici. Ve Francii jeho muži přepadli velkou pěstírnu žampionů u Houilles, kde v podzemních prostorech Němci pracovali na prototypu akustického torpéda, dokonalejšího než měli v té době spojenci.

 

Fleminga přes všechny úspěchy Sekce 30 stále měli za fantastu. Jeden z jeho mužů, Ralph Izzard, však objevil na holandské pláži základnu německých jednomístných špionážních miniponorek. Velitelství do tohoto dne o jejich existenci pochybovalo, že jsou to prý Flemingovy noční můry, ale velitel tvrdil, že základna musí byt někde tam.

 

Na poslední akci v roku 1945 se Fleming osobně zúčastnil. Dostával do kanceláře 39 podivné nejasné správy o zámku nedaleko Tambachu ve Wurtenberských lesích. Že prý tam mají důkladně zamaskovaná nákladní auta a zahlédli tam i německého admirála. Skupina tedy v předvečer kapitulace vtrhla do zámku a našla tam německého admirála na hoře listin s petrolejem v ruce. Byl to archiv německého válečného námořnictva od roku 1870. Dvacet roků po válce (už po Flemingově smrti) byl v Británii publikovaný.

 

Když skončila válka, ptali se kamarádi Iana Fleminga, co bude teď dělat.

 

Napíši dějiny špionáže, ale takové, že se na všechny předcházející zapomene jako na nudné..

 

Nenapsal je. Ale zato stvořil Jamese Bonda.

 

Dílo

 

Prvním bondovským románem bylo Casino Royal. Fleming ho začal psát na jaře roku 1952 na karibském ostrově Ocarabesa, nedaleko Jamajky. Zemřel o dvanáct let později při korektuře třináctého románu Muž se zlatou zbraní'. Agent 007 se tedy zrodil začátkem 50-tých let 20. století v době, kdy vrcholila studená válka. To se přeneslo i do prvních románů, v nichž byl hlavním nepřítelem komunismus. Až později se Bond setkal s různými tajnými agenturami, šílenými anarchisty, geniálními vědci a podobně. Casino Royal vycházelo nejprve na pokračování v novinách a teprve potom bylo s velkým úspěchem vydáno v půlmiliónovém nákladu. Za dobrodružství agenta 007 si autor koupil dům nedaleko Buckinghamského paláce, vilu na pláži v Sandwichi, přepychovou kancelář na Fleet Street a slavnou vilu Goldeneye na Ocarabese.

 

Bibliografie

 

   1953 - Casino Royale

 

   1954 - Live and Let Die

 

   1955 - Moonraker

 

   1956 - Diamonds Are Forever

 

   1957 - From Russia With Love

 

   1958 - Dr. No (Dr No)

 

   1959 - Goldfinger

 

   1960 - For Your Eyes Only - sbírka povídek

 

               From a View to a Kill 

 

               For Your Eyes Only 

 

               Quantum of Solace 

 

               Risico 

 

               The Hildebrand Rarity 

 

   1961 - Thunderball

 

   1962 - The Spy Who Loved Me

 

   1963 - On Her Majesty's Secret Service

 

   1964 - You Only Live Twice

 

   1965 - The Man With The Golden Gun

 

   1966 - Octopussy and The Living Daylights - sbírka povídek (posmrtně)

 

               Octopussy 

 

               The Living Daylights 

 

               The Property of a Lady 

 

              

 

                   Literatura faktu

 

   1957 - The Diamond Smugglers

 

   1963 - Thrilling Cities

 

Česky vyšlo

 

   1970 - Zlatý fantóm - zkrácený překlad románu Goldfinger

 

       Slovensky vyšlo

 

   1968 - Dr. No (Dr No)

 

Biografie

 

   John Pearson: The Life Of Ian Fleming, Londýn, 1966, vydavatel: Jonathon Cape Ltd.

 

   Andrew Lycett: Ian Fleming, vydavatel: Weidenfeld & Nicholson

 

Filmografie

 

   1963 - From Russia with Love (Srdečné pozdravy z Ruska) - mini-úloha, muž stojící před Orient Expresem, v pozadí pára z vlaku

 

   1964 - The M - TV seriál - působil jako konzultant

 

 

an from U.N.C.L.E

   1967 - River Rivals

 

   1995 - Behind - archivní záběry

 

 

 the Scenes with Thunderball

   1999 - The James Bond Story - archivní záběry

 

Filmy o Flemingovi

 

   1989 - Goldeneye: The Secret Life of Ian Fleming (neboli Spymaster )

 

   1990 - The Secret Life of Ian Fleming (neboli Spymaker: The Secret Life of Ian Fleming)

 

 

       Zdroj: Wikipedia

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář